Draft:Luborův skřipec

Luborův skřipec

Luborův skřipec byl jedním z nejobávanějších mučicích nástrojů používaných ve středověké Evropě, zejména na území Čech v 15. století. Nástroj nesl jméno po svém údajném tvůrci, katovi jménem Lubor, který působil ve službách královského dvora. Podle legend a některých méně doložených historických pramenů byl tento nástroj vyvinut k výslechu a trestání zločinců, heretiků a dalších podezřelých osob, obvykle za účelem získání přiznání. Konstrukce a mechanismus

Luborův skřipec byl složitě konstruované zařízení, které umožňovalo postupné natahování těla oběti. Skládal se z robustního dřevěného rámu, ke kterému byly připevněny lana nebo kožené popruhy, určené k uchycení zápěstí a kotníků oběti. Při použití byla oběť umístěna na skřipec a její končetiny byly pevně přivázány k nástrojovým mechanismům, které umožňovaly postupné zvyšování napětí.

Luborův skřipec byl údajně opatřen ozubenými koly a klikovým mechanismem, který zajišťoval kontrolované a postupné natahování těla, čímž způsoboval extrémní bolest, aniž by okamžitě způsobil smrt. Na rozdíl od běžných skřipců měl Luborův model vylepšený systém zajišťující delší a intenzivnější tlak na klouby a svaly, což umožňovalo dosáhnout přiznání během několika minut.

Kulturní zmínky v českých filmech

V českém filmu Pelíšky (1999) se postava pana Šebka (Jiří Kodet) během jedné z vášnivých hádek odvolává na „metody našich předků“, kdy specificky zmiňuje Luborův skřipec jako příklad toho, jak se někdy „muselo v rodině udělat pořádek.“ Tato scéna symbolizuje děsivou pověst, kterou si nástroj v české kultuře uchoval [1].

Další zmínku o Luborově skřipci lze nalézt ve filmu Na samotě u lesa (1976), kde postava starého pana Komárka (Josef Kemr) rozjímá nad historkami o tomto nástroji. Ve filmu říká: „Jo, pane, to bývaly časy, když se na skřipci lámalo obočí! Dneska už by to nikdo nevydržel.“ Tato zmínka opět ilustruje, že povědomí o Luborově skřipci přežívalo ve venkovských legendách a pověstech [2].

Historické odkazy

První písemné zmínky o Luborově skřipci se objevují ve Kutnohorském dekretu z roku 1409. Dokument zmiňuje „výjimečný nástroj spravedlnosti“ využívaný proti těžkým zločincům a kacířům [3]. Tento dekret zmiňuje skřipec jako prostředek, který byl „vytvořen tak, aby pravda vystoupila z útrob zločinců jako jejich krev.“ Někteří historikové věří, že dekret byl vydán pod dohledem samotného Karla IV., který údajně schvaloval podobné metody v rámci trestání ve výjimečných případech [4].

V Kronice české Václava Hájka z Libočan je popsán případ sekty, jejíž členové byli údajně mučeni právě na Luborově skřipci. Hájek popisuje skřipec jako „nástroj, který tříští kosti a vysává ze hříšných duší pravdu a kvílení.“ Tento popis podtrhuje hrůzu, kterou nástroj ve své době vyvolával, a pomohl přiživit jeho pověst jako jednoho z nejkrutějších mučicích zařízení středověku [5][6].

Moderní odkazy v literatuře

Luborův skřipec inspiroval i moderní literaturu. V románu Sedm klíčů od Karla Nováka archeologové objevují středověké zbytky tohoto nástroje, což podnítí řadu spekulací o jeho původu a používání. Tato symbolika poukazuje na neúprosnou moc, kterou království nad svými nepřáteli vykonávalo.